• Akce školy
• Pedagogický sbor
• Provozní zaměstnanci
• Školská rada
• Spolek rodičů
• Školní parlament
• Rozvrhy hodin
• Zájmové kroužky
• Fotogalerie ZŠ
• Formuláře a dokumenty
• Harmonogram školního roku
• Školní vzdělávací program
• Digitální učební materiály
• Prevence rizikového chování
• Výchovné poradenství
• Celé Česko čte dětem
• Partnerská škola
• Archiv ZŠ

Lyžařský výcvik žáků 7. ročníku

Mgr. Zdeněk Jelínek

V úterý 19. února pozdě odpoledne proběhla v naší škole schůzka s názvem „Jak jsme byli na horách“. V učebně s multimediální tabulí se sešli účastníci lyžařského kurzu s rodiči. Vyprávěli si o zážitcích z hor, promítali video, představili instruktora Michala i vychovatele Víťu. Všichni hodnotili lyžařský kurz, chování žáků i jejich lyžařský pokrok velice kladně.

O svých zážitcích napsali žáci poutavá vyprávění, ze kterých vybíráme:

Naše třída absolvovala minulý týden lyžařský výcvikový kurz . V sobotu 12. ledna odpoledne jsme přijeli autobusem do Železné Rudy a ubytovali se v hotelu Endigan.

Náš každodenní program vypadal následovně: v půl osmé byl budíček, po kterém následovala osobní hygiena, v 8.15 jsme snídali. Dopolední lyžování se odehrávalo od 9 do 12 hodin, následoval oběd a polední klid. Odpolední výcvik trval dvě hodiny (od 14 do 16 hodin) a po něm jsme si užívali osobního volna. Náš zpravidla velký hlad zahnala v šest hodin večeře. Pestrý večerní program nedovolil zahálet našim mozkovým buňkám, došlo samozřejmě také na tanec v rytmu diskotéky. Vyhlášení večerky všechny zahnalo do postele, ale nikomu nezabránilo v povídání o našich pokrocích v lyžování a o úvahách, co nás asi čeká zítra.

První pokusy o stání na lyžích byly velmi vratké, velmi nejisté a opravdu velmi legrační. Dovedete si jistě představit, že jízda z mírného svahu se rovnala pokusu o sebevraždu. Kupodivu jsme všichni přežili, lyže a hůlky zůstaly celé a (světe div se!) nikdo se nenechal počátečními pády odradit. Naopak: naše snaha o zlepšení a obdivuhodná trpělivost instruktorů přinášely rychle své ovoce. Kdo nejezdil s větrem o závod už v úterý, ten ve středu hobloval svahy, jako by se narodil s lyžemi na nohou. Přiznávám, že občas jsme vyzkoušeli kvalitu sněhu a tvrdost terénu vlastním tělem, ale nejvážnějšími zraněními byly modřiny. Jejich majitelé jsou na ně dodnes patřičně hrdí.

Velmi oceňuji, že moderní výukové metody se uplatnily i na šumavských kopcích. Michal, mladý a pohledný instruktor, natáčel naši lyžovačku na kameru. Později nám film přehrával a říkal, co děláme dobře, co hůře a co úplně špatně. Chybami se přece člověk učí! Srdce Komenského by jistě zaplesalo, potěšeno touto názornou metodou. (Netroufám si říci, co by srdce Komenského dělalo, kdyby slyšelo náš často velmi jadrný komentář! Raději nezveřejňuji, čtenář má jistě bezednou fantazii.)

Posledním „lyžovacím“ dnem byl pátek. Dopoledne jsme měli změřit své síly při závodech ve slalomu, po obědě bylo na programu volné lyžování. Nejbolestivější částí mého těla byly po pátečním klání hlasivky. Řídili jsme se totiž heslem: „Kdo nekřičí, není Čech!“ Povzbuzovali jsme se navzájem a bojovali jsme jako o život. Nebylo človíčka, který by nechtěl stát na stupních vítězů. Závodili všichni žáci z naší a z březnické školy. Myslím, že jsme to březnickým nandali. Bylo jich sice čtyřikrát víc než nás, ale z dvanácti medailí jich naši brali pět. Kde hledat příčinu našeho úspěchu? Já tvrdím, že jsme byli pilnější a že jsme měli lepší instruktory.

Na horách se nám všem líbil i pravidelný večerní program. Připravoval ho pro nás Vítek, vyloženě sympatický chlapík. První večer byl „oťukávací“, to jsme se seznamovali se všemi vedoucími a instruktory, zvědavě jsme pokukovali také po březnických soukmenovcích. Čím déle jsme se znali, tím lépe jsme se bavili. Hráli jsme různé zajímavé soutěže, užili jsme si spoustu legrace a zjistili jsme, že umíme držet při sobě. Nejvíc jsme se odvázali při diskotékách. I absolutní nemotorové zapomněli, že vlastně netančí, a z očí i z pohybů se jim dalo vyčíst: „Já tak rád trsám, trsám, trsám…!“

Po společně prožitém týdnu se nám ani nechtělo domů. Loučení bylo smutné, tekly potoky slziček. Utěšuje nás jedině to, že za rok se pojede na hory znovu. Přihlásíme se všichni! Kdybychom mohli za týdenní lyžařský kurz napsat vysvědčení, byly by na něm samé jednotky. Děkujeme všem, kteří pro nás „lyžák“ zajistili a připravili, kteří se o nás starali a umožnili nám strávit nádherný týden na horách.

žáci 7. ročníku

V sobotu 12. ledna po poledni odjížděla skoro celá naše třída na lyžařský kurz do Železné Rudy. Cesta na Šumavu nebyla moc dlouhá, ani ne po dvou hodinách jízdy autobusem jsme dorazili k hotelu Engadin. Každý z nás se na celý týden opravdu těšil.

První den jsme museli vyšlápnout pěšky naši sjezdovku, což se mnohým nelíbilo. Nakonec to však všichni dokázali. Nahoře jsem poprvé stoupl do lyží. Trochu jsem se bál, že si zlomím nohu. Pan ředitel a instruktor Michal nás rozdělili do dvou skupin a výuka lyžařského umění začala.

Hned odpoledne už jsme zkoušeli vyjet nahoru vlekem. Bohužel nás hned několik spadlo, mezi nimi jsem byl i já a můj kamarád Aleš. Nezbývalo nic jiného, než jít zase pěšky. Nikdo z nás ale neházel flintu do žita a každým dnem jsme byli v lyžování lepší a lepší. Michal nás dokonce natáčel, večer nám záběry promítal a upozorňoval nás na chyby, které děláme.

Naše snažení vyvrcholilo v pátek při závodech ve slalomu. Všichni jeli, jak nejlépe to dokázali. Každý sice nemohl vyhrát, ale kdoví – příště se to možná podaří. Doufám, že na hory budeme moci jet i napřesrok. Minulý týden byl pro mě tím nejkrásnějším a nejlegračnějším v životě. Nikdy na něj nezapomenu.

Jakub Převrátil, VII. třída